PÝCHA PŘEDCHÁZÍ PÁD...

Když se člověk tzv. PROBUDÍ, je plný elánu a snaží se, aby každý viděl a věděl to samé, co on. „Je to přeci tak krásné, tak inspirující… a já to chci jen sdělit světu, aby se přestal trápit!“Naplní nás to pocitem, že chceme (či musíme) zachraňovat svět, protože najednou vidíme, kam nás to dovedlo - ten známý systém - a rádi bychom pomohli vše změnit.

Možná se vrhneme do nějakého spolku, možná rozjedeme individuální terapie, možná to vše začneme sepisovat a rozhazovat světu jako večerníček a věřit, že ten, kdo to opravdu potřebuje, k tomu to dojde… A ano, všechna sdílení našich prožitků jsou opravdu nádherná a sama o tom nejen píši, ale ráda si i čtu, jak to prožívají druzí. Inspiruje mne to a dává pocit, že v tom nejsem sama :) že nejsem osamocený utopista, ale že nás je víc, co se napojilo na vlnu vědomí. Přesto jsem měla uvnitř sebe takový nepopsatelný pocit, že něco přehlížím… že mi něco chybí a to „něco“ mne nutilo neustále hledat. Ale čím víc jsem hledala, tím více jsem se ztrácela v onom hledání…

Je to již pár let, kdy se mé srdce otevřelo, mysl probudila a já začala na svět hledět jinak. Očima plnýma pochopení a s touhou po poznání, které mi ještě unikalo. Má mysl byla čistá a jasná, srdce rozkvetlé a plné lásky. Celá jsem se rozzářila :)

ALE…

Časem jsem začala vnímat, jak mi něco chybí… jakýsi vnitřní kousek puzzle, bez kterého pořád nejsem úplná. Ten chybějící kousek puzzle mi nedal spát, hledala jsem ho snad všude, a hledala jsem ho velmi intenzivně… hledala… ale marně. Nedala jsem si totiž klid, aby to ke mne mohlo přijít samo. Aby se to ve mne probudilo, protože to tam vždy bylo. A i přes veškeré uvědomění a snaze žít v přítomnosti, jsem to stále míjela… Čím více jsem hledala, tím více rostla ta díra, kterou jsem se snažila zaplnit.

Až nyní vím, že mi nic nechybělo, jen určitá část mého srdce stále spala - dokud jsem plně nepochopila a neprocítila význam té chybějící části…

…

Na cestě do svého nitra jsem se plná života začala čistit – od všeho – potlačených emocí, křivd, vzorců chování. Moje snaha odstranit toho autopilota ve mne, který občas převezme kontrolu, byla tak velká, až jsem se mnohdy ocitla v kruhu sebemrskačství, jak stále nejsem dokonalá.

A to měl být můj první vykřičník… který jsem ale nechtěla vidět. Nechtěla jsem si přiznat, že bych něco dělala špatně. Vždyť mne vede LÁSKA sama!

A tak jsem pokračovala v procesu: odstranit vzorce, nastavit si hranice, zjistit, co doopravdy chci, jak změnit svět, snaha vysvětlit to druhým, touha po lepším světě a zároveň snaha přijmout vše takové jaké je – nechtěla jsem si přiznat nejen, že to vše je velmi vyčerpávající proces, ale také nemožný. A pokud se tomu procesu zcela odevzdáte - najednou - nejste! Jste pryč, jste rozprsknutá/ý na všechny strany, protože se snažíte zachránit svět. A ani si nevšimnete, že je to jen další past, role s nálepkou „spasitel“, která posiluje jen vaše ego. Ale i to je součástí procesu poznání a rozkvětu :) Když se ale ponoříte hluboko do svého srdce a upřímně se podíváte na to, co v něm máte, dáte si možnost tyto nástrahy odhalit dříve, než se vám odkryjí ve venkovním světě a vás pak strhne zmatek z toho, co se to „zase“ děje…

Mé poznání mne v té honbě za lepším světem, za zdokonalením své vlastní bytosti, dovedlo k uvědomění, že:

• Kdo chce zlepšit svět - odmítá to, co je TEĎ a nevidí krásu, která se nabízí v pulzujícím životě kolem… A pokud opakuje, že žije tady a teď, tak přesto to „teď“ odmítá. Mysl je proto stále soustředěna na nedostatky a ty nedostatky stále tvoří. Pokud se ve vás ale skutečně proudí bezpodmínečná láska, nechce měnit, ale tvořit, poznávat, být a rozdávat radost. Tím pak nastává totiž ta změna sama…

• Ať ze sebe odstraníte cokoliv, život jde dál a opět něco nasbíráte. Ale pokud jste přítomni, pokud již nemáte autopilota, a pokud respektujete život ve všech jeho podobách, pak si tento proces užíváte a na ničem již nelpíte… Negativní zkušenosti přeměníte svým vnímáním jen ve zkušenost a nenabalujete na sebe žádné negativní emoce, které by měly být časem čištěny. Vystoupíte z karmy a žijete v přítomnosti.

• Mít poslání není duchovní cesta, ale pocit nadřazenosti v naší mysli. Jen si to řekněte „Mé poslání je….“ – cítíte, jak ve vás roste hrdost a pýcha? Smyslem života není nic jiného než život sám, a v tom je celá hloubka toho smyslu…

Pokud kdokoliv dělá to, co dělá, s láskou, slovo jako „poslání“ necítí… Protože ví, že jde s proudem života, a že se jeho směr může kdykoliv změnit. Ale pokaždé bude ctít život a volbu ostatních. Dokud ale ostatní směrujeme a něco jim (více či méně) vnucujeme, naše srdce je sice možná plně otevřené… ale má v sobě pořád nějaké nánosy, které přes svoji pýchu nechceme vidět. A proto se mnohdy cítíme, že jsme něco víc, jinde, nebo dál než ostatní… ale je to skutečně tak?

Po pár letech vidím, jak moc jsem na sobě pracovala a jak mi to velmi pomohlo. Co se v mém životě upevnilo, v čem mám ještě mezery. Kolikrát jsem děkovala za to, co mám, ale ani jednou jsem nepoděkovala sobě, jak statečná jsem, a že vše je proces poznávání a ne honba za dokonalostí a jednotou.

Zkuste se mít více rádi... Y

V jednotě jsme totiž všichni! Jen někteří to nevidí, protože spí… nebuďme je, probudí se sami, až nastane jejich čas, ale věřte, že jsme tam… všichni. Zkusme se dívat na spící jako na své milované, kteří se spánkem snaží vyvolat horečky a přemoci nemoc, kterou obalili svoji duši.

Naše srdce nikdy jednotu neopustilo, jinak by nám nenašeptávalo všechny ty informace, které v sobě každý slyšíme, když jsme v klidu…

V tomto světě, který je plný všech těch negativních nánosů, se nám jen ukazuje, nakolik ty nánosy máme v sobě my. A proto bychom neměli čistit a měnit svět, ale jen sebe. (To mnoho lidí ví, ale je rozdíl mezi „vědět“ a „procítit to“.) Píše se to v mnoha knihách, káže to spousta lidí, ale stejně jakmile dojde k diskuzi, tak mnoho probuzených cítí uvnitř sebe dávku pokrytectví a arogance, pocitu, že jsou lepší a dál než druzí… Znám to, byla jsem tam.

To, co mi chybělo v momentě mého probuzení, a na co si každý musí přijít sám určitými „lekcemi“, je POKORA… Chybějící kousek v mém srdci, který spal a trpělivě čekal, dokud mu nedám prostor, aby se naplno projevil…

A teprve, když se mé srdce naplnilo neskonalou pokorou, zmizely všechny nánosy…

Jak brána se otevřelo mé srdce a vše objalo a ve mne se rozlil pocit, který mi ukázal, že:

• Pokora je dát vše co mám, ale neodevzdat sebe (přílišné dávání je o slabé osobnosti).

• Pokora je dát vše co mám bez očekávání (očekávání nás láká do světa iluzí, které končí zklamáním).

• Pokora je nesoudit druhé za to, jakou cestu si vybrali (protože každý máme svoji cestu a svá poznání).

• Pokora je to, co činí lásku bezpodmínečnou… (bez pokory stále máme vládu ega mimo naši kontrolu).

• Pokora je impulz, který dává rovná se mezi všechno živé… (respektujeme vše, a přesto dokážeme říci NE).

Pokora je stav, kdy pokleknu před druhým, bez povyšování a předsudků a poděkuji za to, že mi obohatil život… (protože bez druhých bychom nebyli nic… a to, co jsme a kým jsme, jsme právě díky tomu, že tu jsme všichni spolu).

Děkuji, že jste :)

Alena / Jsem dítě Hvězd / aleera.eu

Pro ty, kteří by se rádi spojili, přidávám adresu: jsemditehvezd@gmail.com

Nemusíte moje poznání a cestu přijímat, stačí, když ji budete respektovat. Děkuji.

Tlumočíme informace z kolektivního vědomí Kristovské setby, které má každý v sobě. Stačí se jen naladit a připojit. 

Informace odjinud