JAK POZNÁM, ŽE JSEM AUTENTICKÁ, PRAVDIVÁ K SOBĚ I OKOLÍ, UPŘÍMNÁ SAMA K SOBĚ?

Pravdivost a upřímnost k sobě se pozná v tom, že neexistují rozpory mezi tím, co žiješ - děláš a tím, co říkáš, o čem přemýšlíš, že chceš změnit, za čím si jít.

Jde o to, že to můžeš žít třeba úplně "blbě" s věčnými chybami, omyly, pády, vzlety a je to úplně v pořádku.

Nebo to můžeš žít docela dobře s tím, že občas ujedeš ke starým zvykům, starému přemýšlení, ale zase se vrátíš sama k sobě a na tu cestu, o které mluvíš, že jí chceš, kterou chce tvoje srdce.

Nebo o tom můžeš jen donekonečna vyprávět, přemýšlet o tom, jak to uděláš, věčně se srovnávat s někým dalším, věnovat veškerou energii svému vnitřnímu kritikovi, který ti ani nedovolí udělat nový krok, či něco v životě rozjet, ale pak jít zase 100 x proti sobě, omlouvat se, obhajovat, hledat výmluvy proč něco nejde, proč to nejde žít.

Nebo chtít sama po sobě úplně nereálné věci, protože to tak dělá někdo, koho obdivuješ, s kým se srováváš, kdo je v tvé představě dokonalý a žije dokonalý život - ale to je jen iluze, nikdo nežije dokonalý život, žije jen ten svůj, se vším, co k němu patří a hledá v tom svou rovnováhu.

Jde o to, že nic, co dělají ostatní nemusí být tvoje cesta, byť se ti to zdá perfektní a chtělo by se ti taky tak žít. Musí to být speciální mix toho, co je vlastní jen tobě. Vlastní recept, ve kterém máš skvělý pocit a kde žiješ vlastní vzlety, pády, chyby, cokoli se namane a nevymlouváš se, jen to všechno přijímáš a žiješ tak, abys nešla proti sobě.

Upřímná změna vyžaduje slevit ze svých nároků, žít to nedokonale (tedy ne podle škatulky představy, jak to má vypadat - podle někoho). Žít to třeba "jen" dobře a někdy i "blbě", ale žít to. Přijmout, co se přijmout dá a nezabývat se tím, co změnit nejde. Přestat věnovat energii vnitřnímu kritikovi, co to všechno řídí a posílá strach.

Kolik času vnitřnímu soudci, kritikovi - svým strachům z budoucnosti, kterou ještě ani nevyzkoušeli, svému obhajování, výmluvám, proč něco nejde, všichni věnují, je pro mě až fascinující... a život zatím utíká.

Chci milovat své tělo, tak na co čekám? Chci žít jinde, než žiju, tak na co čekám? Chci se změnit vnitřně, tak na co čekám? Chci dělat jinou práci, tak na co čekám? A v čem si lžu, když se donekonečna vymlouvám na to, že ještě nemůžu a věnuju energii omezujícím myšlenkám? Ale život letí jako šílený, deset let není nic a pak najednou tělo už nemůže, ale ani duše už nemůže. Tělo onemocní a my pak chceme rychle změnu, a když pak říkáme: to chce trpělivost, stejná léta, cos ho trápil/a, bude možná trvat tvoje uzdravení, tak se do toho nikomu nechce - trpělivost se sebou samým, s procesem, to je základ sebelásky.

Stejné je to s vnitřním světem, aby to fungovalo je třeba na něm pracovat každý den, úplně stejně jako každý den jíme, bychom měli mít každodenní rutinu v duševní hygieně. Přijde emoce, tak jí pozoruju a prožiju naplno s vnitřním dítětem. Přijde strach, tak ho pozoruju a prožiju naplno s vnitřním kritikem. Je to práce na 2 minuty denně. Emoci nepotlačím, přijmu ji ve svém prostoru, ale ani si o ní v tu chvíli nic nemyslím, jednoduše jí jen prožiju v těle. A právě tyhle 2 minuty denně se za 5 let nastřádají do deprese, vyhoření, stejně jako 1 kilo navíc za měsíc, se za rok nastřádá do 12.

Takže žít to s chybami, žít to po svém, ale žít to... a nevymlouvat se už na nic. Pak už jen s láskou a někdy i velkým pobavením sledovat, že už není rozpor mezi tím, co cítím, že bych chtěla žít a tím, co žiju. Že se to stává skutečností. Pomalu, trpělivě, s vděčností za vše, co život přináší.

To je upřímnost k sobě i tělu.

 https://www.informaceodjinud.estranky.cz/
 

FB: Shumavan